Účastníkem Halahoje jsem už pátým rokem a skoro bych si myslel, že už mě tu nic nepřekvapí, přesto byl i pro mě tento tábor letos v něčem nový. nejpodstatnější změnou bylo, že poprvé hlavním vedoucím nebyl Vítek, ale Broňa. Mírně se obměnilo celé vedení (ale nejlepší kuchařky pod sluncem naštěstí zůstalyJ a dosti podstatnou změnu zaznamenalo i účastnictvo. Přesto se jednalo o Halahoj se vším, co k tomu patří: drsně orvávačky, psychohry, tanec,…ale nebudeme předbíhat událostem.
K tomu, abychom zjistili, že název tábora není přejatý z počítačové hry, ale z knihy autora kultovního „Alchymisty“ Paolo Coelhoa, sloužila úvodní hra k níž nastupoval každý sám v různých částech republiky (já kupříkladu na táborové latríně). Nakonec jsme se ale všichni šťastně shledali, byť na tábořiště bylo ještě daleko.
Další ráno nás totiž v Koněšíně zastihlo rozhlasové vysílání, které místní občany zvalo na hartvíkovickou pláž za účelem divadelního představení ochotníků z tábora Halahoj. Což jsme byli samozřejmě my. Tvorbě scénáře a nácviku jsme věnovali celý den, ale výsledek stál za to. Divadelní hra „Veronika se rozhodla zemřít“ sklidila bouřlivý aplaus a my se k večeru dostali konečně na tábořiště.
V průběhu dalších dní nás čekaly rozličné aktivity jako čichové pexeso, taneční ples, soutěž v přejídání, nebo skok na hrazdu v osmi metrech nad zemí (ale nebojte, úmrtnost je na Halahoji zanedbatelná – pomineme-li pár snězených vegetariánů). Navíc, každý den v poledních klidu k nám zavítal zajímavý host (nezřídka už mrtvý:), který vykazoval prazvláštní podobnost s Ondrou, a vyprávěl si s námi o svém pestrém životě: ať už se jednalo o arménského kněze, lékaře Alberta Sweitzera, vynálezce Ottu Wichterleho, horolezce Messnera, nebo Matku Terezu.
O několika větších programech se zkusím rozepsat! Víte, co je to hlubiná ekologie? Že ne? Pak je to v pořádku, my to taky netušili. Přesně takhle je totiž jmenovalo půldenní hledání kořenů lidství a souznění s přírodou v propadlišti času. Měli jsme možnost díky Pajdovi projít zasutými vzpomínkami na to, čím jsme byli až k dnešku.
Podobnou a přece jinou výpravu do historie jsme podnikli i při Cestě časem II. Hra, která navazovala už na program z minulého tábora, nám ukázala, jaký byl život legionářů za první světové války, co následovalo po atentátu na Heydricha a jak probíhal útěk bratří Mašínů z Československa okupovaného komunismem.
O den později jsme se coby Lovci pokladů vydali na dobrodružnou cestu, která prověřila všechny pleny mozkové, protože když místo popisu další cesty dostanete jen origami, hliněnou destičku, nebo krabičku sirek, trochu to s vámi zamává. Nakonec se však mozkové buňky otřepaly a tak reklamy, které jsme natáčeli a následně promítaly, stály za to (zvláště dvojka coby zebra, která dělá kotouly a volá „zebra,zebra“).
Přesto se však, dle mého názoru, nevyrovnaly nejsilnějšímu okamžiku tábora, noci strávené uprostřed přehrady na vlastnoručně postaveném voru. Přál bych vám to zažít! A koneckonců, třeba se vám to podaří… Příště! Do té doby jen poděkuju za senzační tábor a Racochejl, že?!
Sepsal Čiki
